Byl první máj...
Byl první máj. Seděla jsem v bytě v Hveragerði u stolu, dělala na počítači, psala si po skypu s mamkou a telefonovala s Petrem. Najednou se zeď, o kterou jsem byla opřená, zatřásla. Říkám Petrovi, co to bylo, že by zemětřesení? Ještě jsem vykoukla z okna, odkud se ozýval nějaký hluk, ale byla to jen motorka, ta to způsobit nemohla. A tak jsem byla zvědavá a čekala, zda se něco objeví na stránkách meteorologického ústavu.
A objevilo. Pár kilometrů od Selfossu, tedy kousek od nás bylo lokalizováno zemětřesení. Následovalo několik dalších otřesů, z nichž některé jsem zase cítila. Většina se jich pohybovala kolem 2 stupňů Richterovy škály, nicméně ten první a pak také i poslední dosáhly 2,6 a 2,3 stupně.
Litovala jsem, že první zemětřesení, které jsem zaregistrovala, absolvuji s mamkou online, protože ta byla samozřejmě vyděšená. Uklidňovala jsem ji, že je to tu normální, navíc když žijeme přímo na rozhraní litosferických desek. Je to pravda, není na Islandu den bez zemětřesení. A závratná většina z nich se pohybuje do 3 stupnů Richtera. Ale i ty kolem 3 jsou dost neobvyklé.
Nebála jsem se, ale stejně to byl trochu zvláštní pocit. Pro jistotu jsem asi o hodinu odložila návštěvu sprchy s myšlenkou, že nemám zapotřebí při větším otřesu vybíhat z domu nahá.
Jde ale jenom o zvyk, což dokazuje následující rozhovor. Měli jsme hodinu islandštiny a naše skvělá učitelka Anna Linda s námi probírala počasí. Přišla řeč i na bouřky. Anna Linda se otřásla a vyděšeným hlasem říká: "Já se tak bojím bouřky, to je tak strašidelný!" My jsme se všichni, Evropané a Američané, svorně smáli. Padaly věty typu - to je legrace, není se čeho bát apod. Anna Linda jen kroutila hlavou a nakonec prohlásila: "To radši zažiju zemětřesení než bouřku!" A teď jsme to byli my, kteří se hrozili a kroutili hlavou.
Jenom pro úplnost, domy na Islandu nemají bleskosvody. Tedy nejsem si tím úplně jistá, ale nikdy jsme žádný neviděli a když se ptám místních, dost dobře neví, o čem vlastně mluvím.
Já sama jsem zažila blesk a hrom jen jednou, uprostřed léta shodou okolností také zde v Hveragerði. Při sopečné činnosti je to ale vcelku častý doprovodný jev. Teď při soptění světově proslulé sopky Eyjafjallajökull se vyskytoval velmi často, zejména v prvních dnech.
Ještě k sopce - asi úplně nejvíc emocí ve mě vyvolává pohled na protiprachové dýchací roušky, které jsem byla zdarma vyzvednout na zdravotním středisku. Spad prachu je u nás na západ od vulkánu mininální, naprosto zanedbatelný. Ale tyhle roušky mi připomínají, že to mohlo (a stále může), být jinak. I když v současnosti větší nebezpečí nehrozí, sopka chrlí zejména lávu a pouze zlomek množství prachu, co v počátku.
Toliko moje setkání s přírodními živly...